“Bude to fakt fungovat?”
“Burnell Telescope ma se stinenim, chlazenim a reaktorama pres teragram, to musi projit.”
“Tera a ctvrt jsme nikdy nezkouseli.”
“V supercapech zbyde po skoku s teleskopem sedmdesat procent energie,” vlozil se do debaty reaktorovy inzenyr od vedlejsiho pultu.
“Na jaky proud jsou testovane? Nevyrve to draty?” namital dale ekonomicky reditel projektu.
“Zkouseli jsme dvojnasobek provozniho a draty drzely!” zavolala z druhe strany ridicihe centra enviromentalistka.
“Ja jsem to pocitala kvuli upgradu primarniho zrcadla, do teragramu a pul by to melo vsechno zvladnout. Ted fakt neni dobry napad setrit Jurgene,” oponovala vrchni astronomka.
“Ja se nesnazim usetrit, Sue. Ale tim, ze z tehle stanice udelame rozpinajici se oblak zhaveho plazmatu fakt nikomu nepomuzeme.”
“Lepsi zit mikrosekundu jako lev, nez cely zivot jako cerv.” okomentoval celou situaci reaktorovy inzenyr Dusan, zatimco sledoval teploty na dropletovych chladicich, neutroniku reaktoru a amplitudu vibraci turbin. Hukot turbin rozvibrovaval cele ridici centrum. Pri beznem nabijeni jich bezela pulka a navic se tocily o devet procent pomaleji. Oboje bylo ted dost znat.
“Neujeb nam dekel na reaktoru cislo ctyri.” ozvalo se jako odpoved odnekud z mezistropniho prostoru Slovensky a o chvili pozdeji vykoukla Ildiko z diry ve strope, “nic se neprehriva”, rekla tentokrat uz ve standardni kreolstine (nazyvane lingvisty bud MandaRuSpanglish, nebo Goulashglish) a pustila se. Ve vzduchu se otocila, v 0.12g pomalu dopadla na nohy a odlozila na stul bolometrickou kameru. Rychly preklad zbyle tri cleny teamu prilis nezaujal, jak uz to u prekladu slovnich hricek byva.
Cislice na monitorech odpocitavaly posledni sekundy k nule. Slabe a vzdalene Slunce prosvetlovalo mistnost zkrz pul metru tlusta olovena skla. Pri ctyrech sekundach zakryly okna zvenci zaluzie. Desetinu sekundy pred dosazenim nuly vsichni v mistnosti zavreli oci a pri nule se cela stanice lehce zatrasla a mezery mezi zaluziemi prozaril intenzivni svetelny zablesk nasledovany peti slabsimi. “Payload stabilni” oznamila Sue, zatimco venku expandovala prehrata plasma a rucicky vnejsich geigeru nejevily snahu odlepit se od horniho dorazu. “Reaktory stabilni” oznamil Dusan a enterem odeslal pripraveny prikaz, ktery priotevrel parni ventily turbin zpet do stavu, v jakem byly pred serii temonuklearnich vybuchu. “Pul kilosekundy do dosazeni plneho naboje. Vsichni do skafandru.” rekl Jurgen.
Vsech pet lidi v ridicim centru sledovalo odpocitavani. Ted uz nemelo smysl couvnout. Jeden a ctvrt teragramu payloadu zatim nehybne levitovalo mezi generatory poli ozarovane vzdalenym sluncem, natocene metr tlustym ocelovym platem proti smeru obehu Pluta. Pres milion kubickych metru placek chapati a v polyethylenu zatavenych porci vindaloo nacpanych do zelezoniklovych trubek s padacky. Na jednom z monitoru se objevovaly nove zpravy ze Zeme a okoli. Tedy prevazne z okoli. Cela Indie byla zakryta elektricky vodivym prachem ve stratosfere a jen neutrinove observatore na Mesici potvrzovaly, ze Indicke thoriove elektrarny stale bezi na nominalni vykon. Zemi nejblizsi signaly vysilala poradne pocuchana stanice L1. Nastesti to vypadalo, ze Lunarni Vytah prezil. Elektromagneticke pulsy a plazma z dvougigatunovych bomb zlikvidovaly ve svem okoli kazdy tranzistor, ktery nebyl chranen atmosferou, ale to byla mala cena za to, ze se povedlo rozdrtit impaktor o velikosti, kterou planeta 66 milionu let nezazila. Nikdo nepocital s tim, ze je potreba pokryt varovnym systemem vysoke inklinace a tak se usetrilo za radary. A pak priletl tenhle asteroid z naprosto nesmyslneho smeru – 78 stupnu od ekliptiky a jeste skoro retrogradne.
Poslednich 30 hodin u Pluta nikdo nespal. Ve sklenicich na Charonu se sklizelo vsechno, co bylo aspon trochu jedle. Tohle jidlo melo zajistit expanzi lidstva do Oortova oblaku, ale ted bude zachranovat planetu, ze ktere lidsky rod vzesel. Prvnich 1.2 teragramu uz bylo vyexpedovano, ale budou potrebovat udrzet dodavky 18 dni, nez k Zemi dorazi prvni varka z Ganymedu. Ganymed byl sice vybaven obrim railgunem schopnym udelit nakladu akceleraci 100g, ale to na rychle prekonani sesti set gigametru nestaci. I s rychlosti presahujici jedno promile rychlosti svetla trva peknych par dni prekonat vzdalenost ctyrikrat vetsi, nez je Zeme od Slunce. Mohlo to byt i sestkrat dale, kdyby byl Jupiter v konjunkci. Vsechny zasoby z Mesice uz byly dole v gravitacni jame a jedine misto ve Slunecni Soustave, ktere mohlo pomoci byla Experimentalni Observator Supernov Mlecne Drahy nachazejici se u Pluta.
Florence zadala prikaz do sveho terminalu a rozebehly se kompresory. Tlak v ridicim centru klesal. Vsech pet pritomnych si pripomelo prvni testy hardwaru pred tremi lety. Kdyz nikdo nevedel, co se stane, az tuhle silenost spusti. Kdo mohl, ten se schoval na odvracenych stranach Pluta a Charona, stejne jako tenkrat. Tech par inzenyru, kteri to nemohli stihnout, protoze na tom delali do posledni chvile, stalo za Hydrou, prekonavajice gravitacni pole Pluta zapnutymi motory. Skleniky na privracenych stranach mely stazene protimeteoriticke zaluzie a tlak snizeny tesne nad Armstronguv limit. “Sto pascalu, mam to ventnout?” zeptala se enviomentalistka. “Nech to uvnitr Florence, to nic neudela.” opacil Jurgen. “Reaktory pripravene k odstaveni.” “Diky Dusane, jeste dvacet sest sekund.” odpovedela Ildiko. Na displayich svitilo cislo 40. 39. 38. Sue si v hlave prehravala vypocty, ktere provadela posledni rok. Burnell Space Telescop byl na druhe strane stanice, s odstavenymi pocitaci a natoceny deskou pohonu ke stanici. Tak by mel prezit i docela velkou havarii. 15. 14. “Zasouvam tyce a vypinam chladice.” 10. 9. 8. 7. 6. 5. 4. 3. “Banzaaaaj!” zarvala Florence, “Fuck me!” Jurgen a “Burn motherfucker” Dusan. Sue jenom zavrela oci a Ildiko se pevne chytla podrucek sveho kresla. 1.
Nekolik kilometru krychlovych superkondenzatoru slo temer do zkratu. Ocelove nosniky drzici vodice s prurezem udavanym v metrech ctverecnich si vyzkousely skoro cely rozsah platnosti Hookova zakona. Na nekolika mistech praskla tlakova izolace vodicu a zacalo unikat helium podchlazene na 0.7 Kelvinu. Generatory poli se pokusily napodobit podminky na povrchu bileho trpaslika. A pak je presahnout. Tady na kraji Slunecni soustavy uz byl casoprostor dostatecne plochy na to, aby se mohly projevit efekty rozsirene strunove teorie a donutit hmotu, aby se pohla i v jinem smeru, nez v beznych 3+1 dimenzich. Stacilo ji jenom trosku postouchnout ve spravnem smeru, coz se ovsem lepe rekne, nez udela, pokud ten smer je imaginarni cas.
Rele v provizorni kosmicke lodi Vindaloo 1 zaregistrovala pokles magnetickeho pole z hodnot beznych na povrsich bilych trpasliku nekam k magneticke indukci galaktickeho pozadi. Kontakty odpadly a pustily pocitace. Pocitace zkontrolovaly periody viditelnych pulsaru, aby se ujistily o orientaci a umisteni v prostoru i v case. Korekcni trysky pootocily celou strukturou o nekolik desitek uhlovych vterin, aby bylo navedeni na Hohmannovu elipsu smerujici k Zemi co nejpresnejsi. Fakt, ze v pulce 21. stoleti nedetekuji zadnou radiovou emisi ze Zeme neregistrovaly, protoze na nej nebyly pripraveny a misto toho vse chystaly na sedesat dva a pul roku dlouhou cestu temer do stredu Slunecni soustavy. Automaticky podavac prohodil protredkem desky pohonu petasedmdesatimegatunovou tristupnovou vodikovou bombu a zavrel za ni otvor, kterym prosla. Roznetky prvniho stupne odpalily brizantni trhavinu, ktera zacala stlacovat plutoniovou kouli ve svem stredu. Po jeji explozi zvladly odrazene gamma fotony stlacit druhou, vetsi, plutoniovou naloz a ta stejnym zpusobem stlacila dlouhy a tlustostenny zelezoniklovy valec plny deuteridu lithia se dvema roznetkami z uranu 235. Design techto zarizeni se za poslednich 150 let moc nezmenil. Desetimegaelektronvoltove neutrony se spolecne s gamma fotony oprely o desku pohonu.
Tlumice mezi deskou pohonu a zbytkem Vindaloo 1 se dotkly dorazu, chvili na dorazech zustaly a pak je obri vinute pruziny zacaly vracet zpet do puvodni polohy. Podavac prohodil za desku dalsi bombu – stejnou, jako byla ta prvni. Tesne pred tim, nez se tlumice zastavily prozmenu o vnejsi dorazy explodovala druha bomba. Sestava zbastlena z pohonu urceneho pro pruzkumnou stanici Oort, transportnich raket pouzitych jako manevrovaci trysky, vice nez teragramu indickeho jidla v kapsulich slepenych vodnim ledem a omotana mikronovou pohlinikovanou mylarovou folii, zacala akcelerovat proti smeru obehu Pluta. Pak opustila sferu prostoru svazanou se stanici nalezajici se 62.5 roku v budoucnosti.
Jasot v ridicim centru vystridalo ticho. Vsichni sledovali explodujici generatory pole a kolabujici supravodive rozvody jako ve zpomalenem filmu. “Co?” zeptal se se Jurgen. “Najednou zkolabovalo pole” odvetila Ildiko. “To nejde.” prohlasila Sue. Fakt, ze to odporuje zakonu zachovani energie, pro nikoho v mistnosti dodavat nemusela. “Ted to slo …” zacala Ildiko “… ale kam?” dokoncil vetu uplne jinak Jurgen. Neslusna odpoved, ktera proletla hlavou Dusanovi zustala neverbalizovana, protoze by tu ceskou frazi stejne z pritomnych pochopila jenom Ildiko ze Slovenska. “Nekam do ctvrteho rozmeru?” nadhodila Florence, ale kvantove-strunova relativita byla naprosto mimo jeji specializaci. Aniz by to o sobe navzajem vedeli, vsem probihalo hlavou opakujici se slovo oznacujici v jejich rodnem jazyce pohlavni organ, nebo exkrement. Hodnoty na pristrojich nedavaly smysl. Vsechna pole byla na nule. Energie, kterou bezne po casovem skoku teleskopu rekuperovali zpet do superkondenzatoru, proste zmizela.
Faraon Ramesses III odpocival, sledoval po zapadu Slunce oblohu a premyslel o tom jake budou letosni povodne a jestli dokaze ziskat dostatek obili na to, aby dokazal realizovat sve stavebni plany. A najednou zacalo vychazet slunce, ktere pred chvili zapadlo. Pak si to rozmyslelo a zase zapadlo, tentokrat uz definitivne. Dvacet svetelnych kilosekund daleko tesne pod rovinou ekliptiky dokoncovala provizorni kosmicka lod Vindaloo 1 akceleraci. Pocitace zachytily nahlou zmenu v poloze pulsaru, ale vyhodnotily to jako chybu rentgenoveho a radioveho hardware a prepnuly se na trasovani Zeme a Slunce.
O necelych triasedesat let pozdeji se ukazalo, ze Zeme je ponekud jinde a jinak natocena, naz mela byt. To prvni vyresila dvojice korekcnich vodikovych bomb, ale reseni druheho problemu naprogramovano nebylo, pouze korekce na trojuhelnikovy tvar poloostrova obklopeneho morem. Tlakove nadrze s dusikem nafoukly pohlinikovanou mylarovou plachtu, ktera se rozlozila jako krovky brouka pripravujiciho se k letu a jako pruhledna brouci kridla se pod nimi objevila vrstva z polyethylenu. Korekcni trysky natocily sestavu tak, aby slunecni svetlo pronikalo zkrz pruhledny pulelipsoid z polyethylenu a bylo pokovenymi povrchy koncentrovano na hluboce podchlazeny naklad. Vodnim ledem slepene zelezoniklove kazety se s postupujici sublimaci ledu zacaly uvolnovat. Mala exploze konvencni trhaviny zajistila oddeleni payloadu od nosniku sestavy a zaroven roztrzeni pruhledne plachty. Rozdil v rychlostech obou casti byl nepatrny, ale vzdalenost postupne narustala. Korekcni trysky naposledy zazehly a otocily pohonnou cast sestavy smerem k Mesici. Posledni exploze vodikove bomby ji poslala na blizky prulet nad povrchem Mesice, ktery ji gravitacne zvedne perihelium a navede ji na drahu neprotinajici drahu Zeme.
Na brehu Sinajskeho poloostrova byla skupina lidi, kteri nevericne pozorovali okoli. Jejich vudce mel drobny problem. Pokud do zitra nesezene neco k jidlu a k piti, tak ho asi budou lyncovat. Rebelujici hlasy, ze nemeli opoustet Egypt byly castejsi a castejsi. A pravdive. Jit bez zasob do pouste byla sebevrazda. Cela tahle akce byla planovana uplne jinak a mela probehnout o mesic pozdeji, ale nedostali na vybranou. Znovu se rozhledl okolo sebe. Za sebou more, pred sebou hory a pod nohami poust. Vzpomnel si na vetu, kterou cetl na nejakem papyru: “Vudce se musi vzdy tvarit, ze vi co dela” a zavelel na pochod k horam. Snad tam bude aspon nejaka voda. Kdyz se blizili k upati hor, Slunce uz se za nimi klonilo k zapadu. Snad dokazi stavit zitrek ve stinu v horach. Najednou se zacaly rozsvecet hvezdy, ktera na vecerni oblohu nepatrily. A pak zase zhasinaly. Desitky, stovky, tisice, hvezd. Mnohem vic, nez tisice. Obloha vypadala, jako poseta mihotajicimi se zaricimi teckami. Poutnici se zastavili a jenom zirali. Rozpraskane rty opakovaly slovo “zazrak”. To, ze se jim povedlo diky silnemu vetru projit zkrz more bylo proste stesti. More obcas pri extremnich vichricich ustoupilo. Ale tohle bylo neco noveho. Neco, co nikdo z nich nikdy nevidel. Neco o cem mlcely pribehy predku i papyry egyptanu. A pak zacaly dopadat kovove tyce nesene ve vzduchu kusem platna. Tyce dlouhe, jako clovek, siroke jako dlan, vykovane z nejdrazsiho kovu sveta. Z kovu, ktery byl leskly, pevny, nesel roztavit a daly se z nej vyrabet ty nejlepsi nastroje. Sam faraon z nej mel jenom jeden prsten. A tady prsely z oblohy tisice tyci, z nihz kazda by zajistila cele skupine bezstarostny zivot, pokud by dokazali najit dostatecne bohateho kupce.
Poutnici se otocili na sveho vudce. Ten zazrak preci musel zpusobit on. Jsou neuveritelne bohati. Ale nebylo by lepsi neco k piti? Vudce usoudil, ze cekanim nic neziska a sehnul se pro jednu z tyci. Ta byla podezrele lehka. Mela by vazit asi trikrat vic, nez kamenna a misto toho vazila mene. Na horni strane byl nejaky napis neznamym pismem a nakresleny sip, nebo ostep. Take tam bylo nekolik vyrezu tak akorat velkych na prst. Vlozil prsty do vyrezu a ty tam pasovaly. Zkusil cely predmet pootocit ve smeru nakresleneho ostepu, aby si mohl prohlednout zbytek napisu, jestli tam nenalezne jemu zname hieroglyfy. A pootocil se jenom vrsek, ktery drzel. Zacal jim otacet a mezi vrskem a spodkem se objevila sterbina. Pak mu vrsek zustal v ruce a ukazalo se, ze nejde o kovovou tyc, ale trubku vykovanou tak presne a hladce, ze by to nedokazal ani nejlepsi sperkar. Zevnitr se vyhrnul oblak a chlad. Trhnul sebou ve snaze oboje zahodit, ale pak si to rozmyslel a jenom trubkou machnul, zatimco ji drzel v leve ruce. Obsah trubky vyletel a rozletl se po pisku. Vahanim nic neziskam, pomyslel si a poklekl k vysypanym vecem. Uvidel balicky z jakesi pruhledna kuze a v ni zabalene neco, co vypadalo jako hodne tenke obilne placky. Jine balicky neceho leskleho a mnohem jemnejsiho, nez papyrus. Kovove valce, na kterych byl vyryt obrazec pripominajici recke Neptunovo kopi, vedle nej zhruba stejne velky obrys lzice a pak neco, co by s velkou davkou fantazie mohla byt dyka. Nad rytinami byly nepochopitelne obrazky a napisy dvema ruznymi pismy, z nihz jedno vzdalene pripominalo pismo Reku. Velike kovove mince, na kterych bylo vyryte rozdeleni, jako by nekdo pocital s tim, ze je bude pulit. A dalsi kovove valce. Zkusil jednim z valcu zatrast a zevnitr se ozvalo splouchani. “JSME ZACHRANENI” zvolal, nebo spis zarval, vzal bronzovy nuz a prorazil jednu z podstav valce. Z otvoru vytryskl proud bile peny. S duverou ve vlastni zazrak zacal penu hltat. Posleze uz tryskala zluta chladna kapalina.
Ostatni poutnici se vrhli na dalsi valce a zacali je rozebirat. Brzy objevili, ze ruzne valce obsahuji ruzne veci. Zlute zdobene valce s napisy “Lager” a “Beer” obsahovaly napoj horky, cervene valce s napisy “Coca” a “Cola” napoj sladky a pri pokusu dostat se do valcu s rytinami se ukazalo, ze maji dve steny a ze rytiny z vnejsi steny po jejim roztrzeni vypadnou a zkrouti se na lzice a lzicotrojzubce. Jenom dyky zustaly rovne, ale nepochopitelne byly na jedne strane ostrejsi, nez pazourkova cepel a na druhe tupe a zaoblene, zjevne, aby sly drzet v ruce. Po prorazeni vnitrniho obalu se ven vyhrnula zlutooranzova korenena omacka. Nikdo z pritomnych netusil, jak se cte napis “Vindaloo”, ale vsichni vedeli, ze mit vindaloo je bajecne. Mojzisovi se trochu motala hlava, ale usinal s myslenkou, ze ho jeho lide nebudou lyncovat a ze nakonec vsechno dobre dopadlo.
Komentare