Venceslav se vzbudil s neprijemnym pocitem v hlave. “Kolik jsem toho vcera vychlastal?” ptal se sam sebe. Odhrnul do strany medvedi kuzi a velmi opatrne se posadil na slamniku. Ocekaval, ze se mu zamota hlava a bude mu blbe, ale nic z toho se nestalo. Pocit v hlave zustaval, ale byl jaksi … jiny … jiny, nez bezna kocovina.
Okolo spala jeho druzina. Ctyricet sedm nejvernejsich rytiru, kteri slozili slib branit Ceske kralovstvi. Rozhledl se po jeskyni. Vsude byly oprene mece, casti brneni a dalsi vybavy. Nekteri se vzbouzeli. Zacalo mu dochazet, co je ten pocit v jeho hlave. Vola ho jeho dcera. A druha. A syn. A treti … a desata … a padesaty … a dalsi a dalsi. Mnohem vic, nez dokazal spocitat. Mnohem vic, nez od sebe dokazal odlisit. Jeho potomci jsou zjevne v peknem pruseru. Jen ho matlo, kolik jich je. Tisice, desitky tisic, jeste vice … pokud si neporadi sami, tak co s tim zmuze jeho druzina?
Ostatni zjevne citili totez. Vstavali a zacali si oblekat brneni. Nemelo smysl vahat.
Vysli ven ze skaly a byli v lese. Slunce bylo nizko nad vychodnim obzorem. Cesty byly uzke, skoro zarostle, ale les vypadal zvlastne – jako by ho nekdo umyslne vysazel. Stromy rostly v pravidelnych intervalech. Tahlo je na severovychod. Skoda, ze se jim do jeskyne nevesli i kone. No nevadi, snad cestou narazi na nekoho, kdo jim kone poskytne. V nejhorsim meli cim zaplatit. Vyrazili na cestu.
Cechy byly zcela vylidnene. pochodovali uz nekolik hodin a stale nenarazili cloveka, slusnou cestu, nebo budovu. Okolo rostly boruvky, maliny, houby, na to preci musi nekdo chodit. Nekolikrat potkali divoka prasata a srnky. Tahlo je to cim dal tim vice na vychod.
Blizil se cas obeda. Kdyz cesta krizila mytinu, opet jim pres cestu prebehlo cele srnci stado. Ladislav, Radslav a Dalimil snali z ramen luky a pokusili se ziskat nejake jidlo. Dva z sipu trefily cil a druzina se na miste rovnou utaborila. Rozdelali ohen a zacali porcovat svuj ulovek.
“Vase doklady prosim!” ozvalo se neprilis srozumitelnym jazykem, ale s jasnym agresivnim podtonem, z okraje mytiny, na ktere taborili. Nove prichozi stal vedle jakohosi vozu, se dvema koly, ktera ale byla za sebou, misto vedle sebe. Mel na sobe oblecene modre saty a na hlave cepici s plochym vrskem. Venceslav vstal, pozdravil ho a sel k nemu.
“To bude pekne mastna pokuta, nedovoleny vstup do prirodni rezevace, rozdelani ohne v prirodni rezervaci …” a pak si vsiml srnci hlavy a skoro vydesene dodal jeste “a zabiti zvirete!”, pak si spise pro sebe dodal “Larperi posrani”. Tomu poslednimu slovu Venceslav rozumel, ale ten zbytek znel jako by prichozi byl hodne z daleka. Nemluvil jako Nemci, ani jako Hunove, takze asi odnekud z vychodu, nebo ze severu.
“Ja jsem cesky kral Venceslav a toto je moje druzina. Spechame na pomoc ceskemu lidu. Muzes nam sdelit, kde se odehrava bitva?” zkusil se predstavit a rovnou ziskat nejake informace. Nove prichozi vypadal zmatene a tak to zopakoval nemecky a potom latinsky. Jiz v pulce prvniho predstavovani vytahl ten v modrem nejakou malou knihu, nebo krabicku a koukal spise do ni, nez na nej. Pote, co se predstavil latinsky, se na nej ten v modrem znechucene podival, zmackl neco na predni strane sve krabicky a zacal neslysne hovorit. Po nekolika okamzicich se z krabicky ozvalo latinsky: “Dejte mi vase doklady a prestante si hrat na stredovek.” Venceslav sice nechapal, co nove prichozi chce, ale vzhledem k tomu, ze to byl prvni clovek, ktereho za pul dne pochodu potkali, snazil se s nim domluvit, aby ziskal informace o tom, co se deje a kde. Druzina se stejne potrebuje najist.
Po nejake dobe hovoru zacal chapat, ze ze ten v modrem povazuje cely les a vsechno v nem za sve a zakazuje vsem, aby v nem chodili, natozpak taborili, nebo lovili zver. A ocekava, ze u sebe budou mit jakesi “papyry”. Pak se z niceho nic z obou stran objevilo sest muzu v zelenohnedosedem strakatem obleceni a mirili na ne necim, co muselo – z toho, jak to drzeli v rukou – zjevne fungovat jako kuse, ale nemelo to zadne luciste a nevidel ani vlozeny sip. Melo to rukojet trochu jako kuse, dale pokracovala cerna trubka tlusta jako muzska ruka, pokryta najezenymi plochymi cernymi jehlicemi, nebo snad supinami a zakoncena kusem skla. Podle chovani to zjevne byli ozbrojeni vojaci. Jeho muzi se okamzite chopili mecu a postavili se do obranne formace. Sice na sobe nemeli brneni, ale meli znacnou presilu. Co to na ne tech sest zkousi?
“Nechceme vam ublizit, ale mame svate poslani pomoci cechum, kteri jsou v nouzi. Pokud nas nepustite dobrovolne, budeme vas muset premoci v boji. Proti takove presile nemuzete ani pomyslet na viteztvi.” “Ukoncete tu hru a zacnete se bavit vazne.” “My to myslime naprosto vazne, vyjeli jsme z hory Blanik pomoci ceskemu narodu v nouzi.” Jeden z nove sestice, za pomoci sve krabicky, prohlasil: “Blbejsi dobu na hrani si na Blanicke rytire jste si fakt vybrat nemohli. Mam rodinu na Enceladu. Kreteni.” “Takze bitva je na Enceladu?” Chytil se toho Venceslav. “Jak se tam dostaneme?” “Prestante si z toho uz konecne delat prdel, fakt na vas nemam naladu. Navalte doklady a neserte.” Venceslav nechapal, proc na zaklade jeho dotazu predpoklada, ze si z osady Enceladus snazi stvorit zadni cast tela, ani proc je v lese krome rozdelavani ohne a lovu zakazano vykonat i potrebu, ale mel stopu a tak po ni sel. “Nutne se potrebujeme dostat do osady Enceladus a pomoci cechum vyhrat bitvu. S vami nemame zadny spor a nemame ani zadne – jak rikate – papyry. Skodu ve vasem lese vice nez dostatecne zaplatime a ocenili bychom, kdybyste nas nasmerovali nekam, kde poridime kone, kteri by nas tam dovezli rychleji. Cesi jsou v nebezpeci.” A vylovil z mesce nekolik zlatych minci.
“To ma byt uplatek?” rozesmal se “Nechte si to a radsi mi podejte prst na geneticke testy”. Nechapal proc, ale nabidl pravou ruku. Ten na ni prilozil svoji krabicku, krabicka se dotkla jeho dlane, zavrnela a pak dvakrat pipla. Vojak ukazal krabicku svemu kolegovi a ten natahl dvoji krabicku s Venceslavovi. Po dalsim dotyku, vrneni a pipnuti se oba divali na svoje krabicky navzajem a treti, spolecne s tim v modrem, jim nakukoval pres rameno. Pak se radili … a pak vypadali, ze na nekoho cekaji. Jedna z krabicek zacala vydavat melodii, jeji majitel na ni neco potukal prstem a zacal si s ni povidat v jazyce, ktery byl zcela nesrozumitelny, i kdyz obcas nektere slovo pripominalo nemcinu, nebo latinu.
Druzina se mezi tim oblekla do brneni a rozdelila na poloviny, jedna polovina jedla a druha stala okolo ni pro pripad, ze by bylo potreba branit. Postupne se stridali. Kdyz dojidali, zkusil to Venceslav naposledy po dobrem. Nenapadne odpocital z mesce dost minci na nakup koni, schoval je a pak nabidl cely otevreny mesec. “Opravdu spechame pomoci svym lidem v nouzi. Nabizime vam za sebe vykupne.”
“Prestante uz blbnout s tim zlatem, vic byste dostali, kdybyste dali ty vsechny mece a brneni do sberu. A dejte mi vsichni ruku, at si ji muzu oskenovat.” rekl ten vojak, co mel rodinu na Enceladu a vytahl zase tu krabicku. Pak sdelil kolegovi: “Tata vypravel, jak se vsichni par let vytahovali se se zlatem, kdyz byl mlady. Necekal jsem, ze to taky zaziju. Predtim, nez zacali tezit na Psyche bylo pry hrozne drahe. A ted s nim blbnou deti a larperi.” Venceslav rekl svym muzum, at mu po jednom nabidnou svou ruku a oni tak ucinili. Dotykal se krabickou ruky, pak nad tou rukou prejizdel, hlavne nad konecky prstu a postupne se tvaril zachmureneji a zachmureneji. Parkrat krabicky prelozily i kus rozhovoru mezi nim a vojaky. Ale ani preklad prilis nepomohl, protoze veta “Nejsou v zadne databazi” zacinala srozumitelne v jejich jazyce i v latine a to nezname slovo na konci krabicka nechala neprelozene.
Nakonec jim rekl, ze jim nabidne odvoz do jakehosi centra. A na dotaz, jestli je odtamdud blize do Enceladu, odpovedel, ze rozhodne. Pozadal je, aby se presunuli na kraj mytiny a chvili potom se zacal ozyvat divny hluk. Hluk postupne zesiloval a najednou se nad mytinou objevil jakysi letajici vuz, ten za velikeho hluku klesl na zem a otevrely se na nem dvere, zatimco na jeho strese se stale rychle tocily ctyri korouhve. Nastoupili dovnitr i se vsim vybavenim, nekteri se usadili do pohodlnych sedacek a vetsina, na kterou sedacky nezbyly, se usadila na kovovou zem. Stroj se zacal otrasat vice, nez predtim a houpal se. Nekolikrat meli pocit, ze padaji, ale vojaci, kteri s nimi nastoupili byli zcela v klidu, tak na sobe take nedavali nic znat.
***
Behem chvile zase dosedli na zem a dvere se otevrely. Museli byt velmi blizko, tak pul bezne vzdalenosti mezi vesnicemi. A nebo ten letajici vuz byl rychlejsi, nez nejrychlejsi kun. Byli uprostred podivne zahrady. Uprosted zahrady stalo staveni. Bylo bile, hranate, bez ozdob a melo strechu vyskladanou z cernych tabuli o velikosti loze se stribrnymi ramy. Pristali na dlazbe, ktera byla vydlazdena jen jednim obrim sedivym kamenem uprostred ktereho bylo nakreslene obri latinske (nebo snad recke?) pismeno H. Vystoupili a zacali se chystat do bitvy. Ale bitva nikde nebyla.
Ze staveni vysla starsi zena s brylemi, kratkymi vlasy a v cernem prilehavem obleceni. Promluvila zvlastni, ale srozumitelnou cestinou.
“Vitejte Blanicti rytiri, moje jmeno je Bianka Sigurddotir a specialuji se na stare ceske dejiny. Takze si vas vyzkousime.” a zacala se vyptavat na ruzne jednoduche otazky. Co meli v posledni dobe k jidlu, jak vypada Praha, jak se jmenovali cesti kralove a tak podobne. Venceslav ji po chvili prerusil s tim, ze stale spechaji do bitvy pomoci Cechum a zeptal se, kde jsou Cesi. Zamyslela se, koukla se do sve krabicky (take mela jednu, tady mel krabicku snad uplne kazdy), chvili na ni poklepavala prstem a pak ukazala kamsi zhruba na vychod, ale do vysky na oblohu. “Nahore na nebesich?” zeptal se nechapave. “Ano, na Enceladu u Saturnu,” odpovedela. “Kolik dennich pochodu?” Chvili premyslela, opet poklepala na svoji krabicku a pak rekla: “Asi padesat milionu …” a pak se opravila na “… padesat tisic tisicu dni”.
“To neni mozne, tak daleko se Cesi prece nemohli odstehovat!” vyhrkl nekdo z druziny. “Mohli a take to udelali, tady dole uz skoro nikdo nezije, sem chodi jen vedci a turisti.” “Co myslite tim dole?” zeptal se Venceslav. “Dole na Zemi prece. Vsichni jsou ve vesmiru.” “A kde je ten vesmir?” Po chvili vstoupil do debaty ten v modrych satech a na neco se zeptal Bianky tim nesrozumitelnym jazykem. Po stejne nesrozumitelne odpovedi, ktera znela jako “Dej sim tu bi tjempo exploradores serjozno.” odesel. Vojaci zustali, ale nepusobili nepratelsky.
Behem odpoledne dorazili dva dalsi lide. Starsi, neuveritelne tlusty, pan, ktery take mluvil cesky, i kdyz tomu jazyku rikal staroslovenstina a tvrdil, ze moderni cestinou mluvi treba pan Janecek – to byl ten strazce narodniho parku v modre uniforme, ktereho potkali pri obede. A pak velmi razna, slachovita a vysoka mlada pani (nebo snad slecna?) odena podobne, jako vojaci, jen v cernem a bez viditelnych zbrani. Ta komunikovala pres krabicku, ktera ji prekladala, jen jeji krabicka neprekladala do latiny, ale do cestiny, ktere rozumela cela Venceslavova druzina.
Pan se predstavil jako Rehor Samsula, archeolog, coz vedlo k dlouhemu vysvetlovani, co to znamena a pak jeste k vetsimu udivu, ze se nekdo muze zivit vykopavanim starych kostlivcu a rozbitych hrncu. Pak se predstavila i slecna Julie Vojtkova, ceska ambasadorka na Zemi a sla rovnou k veci. Ze nejake gegenteticke testy (nebo neco takoveho) prokazaly, ze jejich de en a je ancientni a ze sice nechape, jak se to mohlo stat – coz ostatne nechapal ani Venceslav, protoze mu cela veta nedavala prazadny smysl – ale ze neni cas resit detaily a ze ji zajima, jak umi bojovat a jestli by ji neco nepredvedli, nez zajisti dopravu na misto bitvy.
“Tady v komnate?” zeptal se Venceslav. “Ano, tady. Tahle bitva bude cela uvnitr.” odpovedela Julie. Venceslavova druzina predvedla par souboju a pak udalosti nabraly rychly spad. Julie chvili mluvila do krabicky a pak jim nabidla odvoz na misto bitvy. Nez stihli podekovat, uz se bavila s Biankou a Rehorem. Pak nekam odbehla a za chvili se vratila s tim vojakem, ktery rikal, ze ma rodinu v miste bitvy. Ten se jim, za pomoci krabicky, predstavil jako Jaroslav. Dozvedeli se od nej, ze mluvi novodobou cestinou, ale vetsina lidi se dorozumiva jazykem spanglish, ktery je smesi anglictiny, spanelstiny a cinstiny s par slovanskymi slovy navic.
Udalosti pak nabraly pomerne rychly spad, presun vrtulnikem, vysetreni lekarem, ktery byl zcela udiven tim, jake maji svaly a nastup do dalsiho podivneho dopravniho prostredku. Ten byl vyrazne hlasitejsi, nez vrtulnik predtim. Kazdy se musel usadit na jednu zidli a vsechna zavazadla bylo nutne privazat. Bianka, Julie, Rehor i Jaroslav tam byli s nimi. Pak za sileneho hluku vsechno ztezklo a po nejakem case naopak vsechno svou vahu ztratilo. Za chvili doslo k par otresum, zjevne do sebe zapadaly nejake kovove casti, pak se otevrely dvere a za nimi byly dalsi kovove mistnosti.
Plavali ve vzduchu a Bianka jim ukazovala, jak ruckovat po prichytkach na stenach. Jaroslav a Julie se mezitim odrazili a proleteli okolo nich chodbou a na konci se trefili presne tak, ze dosahli na tyc, po ktere se sklouzli, skoro zastavili a pak se odrazili dale v jinem smeru a zmizeli. Rehor ruckoval s nimi. Venceslavovi bylo na zvraceni a zjevne nebyl sam.
“Vitejte na diplomaticke kuryrni lodi Plch. Ja jsem kapitan Ludvik,” predstavil sebe i lod clovek, ktery je prisel privitat. “Za pul hodiny dostaneme material a reaction mass a startujeme s konstantnim zrychlenim 3g az do bodu obratu a pak s minus 3g az k Saturnu,” rekl. Prekladaci krabicky, ktere mezitim dostali, se sice snazily, ale k pochopeni to nebylo, takze slova ujala Bianka a snazila se jim vysvetlit, co se bude dit. Postupne se vsichni vystridali u okenka, aby si prohledli Zemi, ktera vypadala vzdalene, modre a kulate. Venceslavovi se nechtelo verit, ze to je skutecne Zeme a ze jsou na nebesich. Uz jenom proto, ze to nikomu okolo nich neprislo nijak neobvykle zvlastni. Pak si mohl z jineho okenka prohlednout Mesic, ktery vypadal prekvapive normalne.
Mezi tim jim Bianka vysvetlovala, ze budou potrebovat specialni obleceni, ktere jim udrzi vzduch. Pak se ozval dost neprijemny ton a presne, jak Bianka predtim rikala, zacali postupne ziskavat vahu. Po chvilce uz se citili normalne, ale vaha dale rostla, az si pripadali, jakoby na sobe meli brneni. Ale porad to bylo lepsi, nez to letani predtim.
Seznamili se s dalsimi clenovy posadky, hlavne s techniky Petrem a Pierrem. Ti si prohlizeli jejich brneni, nechali si ukazat, jak se nosi a pak pokladali ruzne hloupe otazky, jako, jestli by by nebylo lepsi, kdyby se mohlo ohybat jeste tady, nebo mit zelezo jeste pres dalsi mista. Samozrejme, ze bylo, ale jak to udelat? Prohlizeli si i jejich zbrane a zvlaste je zaujala bojova kladiva. A zase meli hloupe otazky, jake jestli by nebylo lepsi, kdyby to kladivo bylo tezsi a mensi. Je prece jasne, ze kdyz bude tezsi, bude muset byt vetsi, to snad da rozum, ne?
Nasledovalo pozvani na hostinu. Na prvni pohled nevypadala slavnostne, ale toho jidla a tolik exotickych jidel, ktere nikdo z druziny nikdy nevidel … Venceslav si uvedomil, ze tak dobre veci nejedl ani jako kral.
Po hostine se dozvedeli, ze na miste bitvy budou za ctyri a pul dne. Prisli technici s prapodivnymi odevy a zacali jim ukazovat, jak si je obleknout. Odevy byly vyrazne slozitejsi, nez brneni. Pry je ochrani pred nicim. A to nic je pry vsude ve vesmiru.
Druhy den po snidani se ujala slova slecna Julie a zacala vysvetlovat, co ze se ma dit. Ukazala jim skrin, ve ktere bylo za sklem divne svitici vedro. Pak jim rekla, ze ta nadoba je dlouha jeden denni pochod a po obvodu ma asi tretinu denniho pochodu. A nadoba se zacala zvetsovat, az byla vetsi, nez skrin a ty casti, co se do skrine nevesly, proste zmizely a ven nic neprecuhovalo. Zato po obvodu nadoby zacaly byt videt nejake ozdoby. Byly velmi pravidelne rozmistene, uzke a dlouhe. Nakonec se jedna z tech ozdob priblizila tak, ze nebylo videt nic jineho. A vedle ni stala malinkata postava. Pry to jsou jakesi kolejnicove zbrane, ktere strili kovove sipy. A pry je kazda vysoka jako hradby velkeho hradu a dlouha asi pul denniho pochodu. A oni maji nad temito silenymi zbranemi prevzit kontrolu. V te nadobe ziji lide, kteri chteji napadnout Cechy a oni maji zabranit cele bitve.
Venceslav se zeptal, jak vedi, ze zrovna tihle lide zijici v tom obrim sudu chteji napadnout Cechy. Dozvedel se, ze se tyhle zbrane pouzivaji na obranu proti zbloudilym kamenum cestujicicm vesmirem, ale na to jich staci par. Tihle lide jich sice nakoupili obvykle mnozstvi, aby to nevzbudilo pozornost, ale udelali to osmkrat od osmi ruznych vyrobcu a vsechny si je nainstalovali na svuj domaci valec. Tomu jeste rozumel. Skryt pred protivnikem sve plany davalo smysl.
Pak dostal nadherne provedenou prednasku o orbitalnich manevrech, fuznim palivu, budgetu na zmenu rychlosti, maximalnich zrychlenich a dalsich vecech, kterym vubec nerozumel. Animovane obrazky vypadaly moc pekne a barevne. Nakonec se rozhodl svym hostitelum verit. Ne ani tak proto, co mu rekli a ukazali, ale spise proto, ze se v tom, co rikali vsichni temer shodovali az na male detaily, jako jestli tohle bude trvat 10 dni a hodinu, nebo 10 dni a dve hodiny a take proto s jakou nalehavosti to delali a vlastne s jakou nalehavosti jednali uz od zacatku. A take proto, jak se vsichni nastvali, kdyz se bavili o – zjevne nedavne – konferenci ve valci Nuevo Munchen, na ktere se byvali spojenci dohodli, ze cechum nepomohou, protoze to pro ne je prilis riskantni.
Technici jim postupne prinaseli soucasti brneni z nejakeho lehkeho kovu, kteremu rikali podle Titanu z reckych baji a nechavali je, aby si je zkouseli. Pry se k tomu brneni nekde tisknou, nebo neco tak. Az bude po vsem, budou si to vsechno muset nechat ukazat a vysvetlit, ale je toho hrozne moc najednou. Donesli i bojova kladiva, ktera byla naopak neuveritelne tezka. Venceslav vedel, jak tezka je zlata koruna a tohle mu prislo jeste o neco tezsi.
***
Diplomaticka kuryrni lod Plch tvrde brzdila s deceleraci 3g pred soustavou Saturna. Motory bezely na maximum i kdyz fuzni palivo nebylo vyuzito optimalne. Pak motory zhasly. Otocila se dvermi nakladoveho prostoru po smeru letu a otevrela je. Nekolik zazehu manevrovacich trysek odsunulo Plcha od materialu, ktery byl puvodne v jeho nakladovem prostoru. Hromada odpadku, kameni a kovoveho srotu zustala na miste. V tehle hromade se skryvala Venceslavova druzina i s palubnimi techniky, Julii a Jaroslavem. Plch opet zazehl motory a na plny tah se od nich vzdaloval.
***
Bylo to neuveritelne, tolik hvezd, temna obloha, jenom za nimi svitila dve slunce. Jedno prave a jedno za zadi Plcha, ktereho prave opustili. Hromady rumu a srotu okolo nich se postupne rozptylovaly. Oni byli navzajem spojeni kovovymi lany a technici se je snazili drzet na okraji hromady leticich trosek tim, ze ruznymi smery vystrelovali kameny a vypousteli z trysek vzduch.
Obri valec s kridly roztazenymi tak, aby je co nejvice osvetlovalo vzdalene Slunce, se blizil. Svitil jako Mesic v uplnku. Vsechno vypadalo tak, jak jim ukazovali behem cesty. Rikali tomu simulace a vypadalo to jako okno do jineho sveta.
Na druhe strane jejich oblaku zacaly vybuchovat kusy kamenu, ktere s nimi letely. Bitva zacala. Technici jim predem rikali, ze sestrelovany budou jen ty kameny, ktere maji narazit do valce, na ktery miri. To neznelo moc uklidnujicne, ale pry to zaridi tak, aby do posledni chvile leteli tak, ze valec minou a pak zmeni smer, kdyz uz s tim druha strana nebude moci nic udelat.
Valec se blizil, natocili se zady ve smeru letu a pak se dostali pred nej, v tom je zmacka obrovska tize, mnohem vetsi, nez zazili na Plchovi. Vnimat cokoliv bylo dost tezke, vstoupili do stinu valce, vse trvalo jen nekolik okamziku, tize zmizela a technici vystrelili lana s kotvami, ktere se zabodly do predku valce a zhoupli je pres jeho okraj na lavku, ktera vedla na kraji valce podel jeho obvodu. Pak jim, i s Jaroslavem, zacali pomahat na lavku, ktera byla – stejne, jako cely valec – najednou nad jejich hlavami. Julie se ve svem obrim brneni vyskrabala na lavku sama. Vypadala spise jako medved, nez jako drobna divka. Vsichni se zacali propojovat tim divnym provazem se zlatymi koncovkami, aby mohli zacit bezpecne mluvit.
Jste vsichni v poradku? Zeptala se Julie. Ano, ozvalo se mnohokrat. Nejaka natazene svaly, narazene kotniky, neco o cem bychom meli vedet pri planovani? Nikdo si nestezoval. Oba technici s Jaroslavem po chvili prohlasili, ze vsechny skafandry jsou v poradku. A to se na ne ani nepodivali. Pak se rozdelili na dve poloviny a kazda vyrazila na jinou stranu.
Na obloze pod jejich nohami zaril Saturn obklopeny soustavou prstencu. Pochodovali po zelezne mrizi na spodku valce, ktery byl vlastne bokem toho valce. Matouci, ale nebyl cas se tim zabyvat, byli ochranka Julie a Petra. Samotna chuze byla zvlastni – pri pohybu citili, ze jejich brneni je poradne tezke, ale kdyz stali, tak jim pripadalo, ze nenesou nic navic. Sviznym krokem kraceli k necemu, co by slo popsat jako dlouhy dum, nebo hradba, jen to viselo zvrchu ze stropu nad nimi. To byla jedna z tech zbrani, ktera dokaze ohrozit cechy. Pry nejaka balista s dlouhymi medenymi tramy, mezi ktere se zapoji nejaka mocna sila, ktera vymrsti sipku takovou rychlosti, ze boura skaly.
Petr s Julii se dali do prace. Julie vyrvala dvere z pantu a zahodila je do vesmiru, Petr vyndal z torny jakysi balicek, umistil ho vedle jedne z kolenic co nejdal od jejich podpor a privazal ho jakymsi obvazem. Pak udelal gesto se vzrycenym palcem, podlezli hradbu a pokracovali dal. To se opakovalo jeste petadvacetkrat a pak se potkali s druhou skupinou, ktera puvodne vyrazela na druhou stranu. Julie porad drzela posledni dvere, ktere narozdil od vsech predeslych nezahodila. Jaroslav mel take jedny dvere.
U nekterych z techto zbrani byla dalsi a mensi budova visici ze stropu. Tam kde se setkali zrovna nahodou byla. Nebo to byl plan techniku uz od zacatku?
Petr, ktery uz mel davno prazdnou tornu a bral si balicky od Julie, vytahl z jeji torny jiny balicek, rozbalil ho a v nem byla jakasi pruzna obruc velika asi jako clovek. Strhl z ni nejakou asi ochrannou kuzi, roztahl ji na oval, kterym by slo snadno i projit a prilepil ji tak na dvere do budovy, zatimco Pierre, Julie a Jaroslav zacali vsechny propojovat onim provazem na mluveni.
***
Zatim jsme byli uspesni, promluvil Pierre. Tad odpalime vsechny railguny – Venceslav uz vedel, ze tim slovem myslel ty obrovske medene balisty v tech budovach – a zaroven tyhle dvere do prechodove komory. Neleknete se, bude to velka rana a hodne svetla, ale skafandry vas ochrani. Dirou vsichni prolezeme dovnitr, Julca s Jardou tu diru zacpou a ja s Petrem udelame diru do dalsich dveri. Pak se uvidi. Kdyz na nas nekdo zautoci, bijte ho bez ptani.
Jak rekli, tak ucinili, Jaroslav s Julii v rychlosti vytlacili jakousi pastu na obvod diry, kterou vstoupili dovnitr a pak pres ni prilozili oboje dvere, kazdy pres jednu polovinu a dal se venovali spare mezi dvermi. Petr s Pierrem meli jakesi velke kuse bez luciste, ze kterych vystupoval tenky sip svetla a tam, kde se dotknul kovu dveri, se dvere rozzhavily, vyboulily a pak z nich vyprskly jiskry a dovnitr se hrnul vitr. Udelat diru trvalo vyrazne dele, nez napoprve. Venceslav se chtel zeptat, proc to neudelali stejne, ale byl si vedom pokynu nemluvit, dokud nebudou objeveni, aby na sebe neupozornili. Vedel i, ze na to, aby ho nekdo slysel by nejdrive musel posunout nejakou packu a az potom by ho mohli slyset i ostatni, ale jako zkuseny bojovnik se nechtel prozradit drive, nez to bude nezbytne nutne.
Vitr postupne ustal, pak uz nebyly efekty propalovani dveri tak vyrazne a oba technici take postupovali o dost rycheji, zjevne se snazili zelezo jen ohrat. A pak vzali cely kus za misto, kde zacali a proste ho otevreli, jako dvere, jen misto pantu pouzili rude zhnouci caru, kde bylo zelezo mekke. Jako kdyz kovar ohyba podkovu.
Nasledujici dvere uz byly vyrazne mene masivni a podobne dverim v Plchovi a tak se je pokusili normalne otevrit. Tedy normalne – Jaroslav je pacil dlouhou kovovou tyci a Julie, ve svem obrim brneni, se je zaroven pokusila vyrvat. Ve dverich neco prasklo a pak se rozletly. Vsichni jimi probehli a utikali chodbou, kdyz v tom se proti nim zpoza rohu vynorila prvni straz. Dva chlapici v zelenem zjevne vybaveni nejakymi zbranemi. Jaroslav vzal svoji zbran a zacal po nich za hrozneho rachotu strilet, zatimco oba strazni zaklekli a zacali strilet na jejich druzinu. Ale brneni bylo dobre a vsechny strely zachytilo. Nez k nim dobehli, Jaroslav je oba zlikvidoval. Venceslav se u nic zastavil a vzal si jednu z jejich zbrani. Jeste jeden clen druziny se stavil pro druhou, zatimco ostatni probehli dal a zahnuli za roh primo do bitevni vravy.
Venceslav si na posledni chvili vzpomnel, ze mu rikali, ze tyhle zbrane potrebuji jeste jakesi zasobniky a tak o ne oba mrtve rychle obral a vyrazil za svou druzinou. Druzina nebyla daleko – vlastne byli vsichni hned za rohem a kosili svymi kladivy skupinu nepratel se stejnymi zbranemi, jako meli ti prvni dva. Sice ho napadlo pouzit proti nim jejich zbrane, ale na kratkou vzdalenost to nemelo cenu – jeden uder kladivem a bylo hotovo. Oni se neumeli ani kryt, ani uhybat.
Pak se mu do ucha ozval Jaroslavuv hlas: Uz o nas stejne vedi, muzete si zapnout radio. To byla ta packa, bez ktere se dalo mluvit jen, kdyz byli spojeni tim specialnim provazem. Prehodil packu a zeptal se, jesti ho ostatni slysi. Rychle zacal kontrolovat spolubojovniky, ze maji vsichni zapnuto a nebyl sam. Behem chvile posbirali zbrane a po pripomenuti i zasobniky a vydali se k dalsim dverim, za stanovistem straznych. Tyhle dvere nevzdorovaly vubec – stacilo do nich strcit a otevrely se do obri chodby, ktera vedla na obe strany a ze ktere vedlo mnoho dalsich dveri, prevazne na protejsi stene.
Pierre cosi rekl a Petr s Jaroslavem a Julii vyrazili chodbou doleva za nim. Ostatni se pridali. Tady nemelo smysl cekat. Pochodovali v nepravidelnem trojstupu. Vpredu byl Petr s Jaroslavem, Julie sla vedle nich uplne na kraji a Piere sel uplne vzadu. Chodba vypadala jakoze stoupa – podlaha se zvedala a nakonec ji v dali zakryval strop – ale pri chuzi meli pocit, ze jdou po rovine. Kus pred nimi se napravo otevrely jedny opravdu velke dvere a zacal z nich vyjizdet kovovy vuz. Jaroslav zarval: “tank! kurva!” a zacal vyrazet nejblizsi dvere. Julie naprahla pravou ruku vuci tomu vozu a pak se zahrmelo, z jeji ruky vyrazil blesk a z vozu vyslehly plameny. Zatimco se druzina se sbirala ze zeme, kam je porazila razova vlna, Jaroslav se zeptal: “Juli, ty mas railgun?”. “Nastesti” odpovedela lakonicky Julie. A pak dodala: “Nastesti jsem se trefila.”
Po chvili dalsiho pochodu Petr konecne nasel ty spravne dvere. Zastavil pred nimi a rekl jim, ze za dvermi bude temer urcite straz. A ze hledaji vytah. Napis v latinske abecede se jim objevil v helmach na miste ukazatelu stavu vzduchu a sily. Pod nim byl v dalsi abecede, kterou zjevne pouzivali mistni. Prvni pismeno Venceslavovi pripominalo recke PI, ale melo ohnutou predni nozicku, pak bylo otocene “N”, za tim recke “FI” a na konci “T”, nebo recke “TAU” – to neslo poznat. Petr s Jaroslavem vyrazili dvere a sli na ztec.
Za dvermi byla mala mistnost, ze ktere vedla chodba. A ta chodba byla plna obrancu. Julie trosku procistila rady obrancu svym bleskem, ale chodba po par krocich zatacela, takze efekt nebyl takovy, jaky by si prali. To uz se dostala ke slovu Venceslavova druzina. Obranci neumeli bojovat v chodbach. Zjevne nikdy nedobyvali hrad. Jejich zbrane nebyly v davu a strkanici moc uzitecne. Predni trojice se ohanela kladivy a rozbijela hlavu za hlavou. Dalsi sli za nimi a kdyz ti v prvni rade zacali umdlevat, nechali je projit dozadu a nahradili je. Obrancu bylo hodne, ale byl to naprosty masakr.
Vyrubali celou chodbu i nekolik postrannich mistnosti. Na konci byly posledni dvere a nad nimi konecne to hledane slovo. Pierre se prodral dopredu, zmackl kovovy ctverecek na stene, poodstoupil a namiril na dvere svoji zbran. Jaroslav se k nemu prodral a zaujal stejny postoj. Petr zatim nekomu vysvetloval, jak se zachazi s ukoristenymi zbranemi a Julie konecne nalezla to, co hledala a zapojila jakysi vybezek sveho brneni do male kulate prohlubne ve zdi, ve ktere byly dva otvory jako kdyby z nich nekdo vytahl hreby.
Po chvili bylo zpoza dveri slyset skripani, pak rana a pak se zacaly otevirat. Nikdo tam nebyl. Pierre sahl dovnitr, neco zmackl, Jaroslav tam vhodil jednoho mrtveho a dvere se se skripenim zacaly zavirat. Venceslav do nich pohotove nacpal dve kladivo. Jaroslav mu rekl: “Pockej, nechame to odjet, at si mysli, ze jsme uvnitr”. Po vytazeni kladiva se dvere zavrely a zpoza nich se ozvaly dalsi skripave zvuky.
Petr s Pierrem vzali dlouhe kovove tyce, narvali je do mezery ve dverich a zacali je pacit od sebe. Kdyz je roztahli na sirku kladiva, nemuseli ani nikomu rikat a uz v nich byla nacpana dve kladiva. Behem chvile byly dvere roztazene nasilim. Petr rozsvitil lampu na sve helme a ukazal na zebrik na stene. “Jdeme nahoru.”
Vyrazili po zebriku. Nejdrive Petr, pak par lidi z Venceslavovy druziny, pak Pierre, dalsi rytiri, Julie, zbytek rytiru a skupinu uzaviral Venceslav s Jaroslavem, kteri stali do posledni chvile na strazi, pro pripad, ze by je nekdo napadl zezadu. Cesta byla nekonecna. Tak vysokou vez zadny hrad nema. Tak vysoka budova snad ani nejde postavit. Pak se jim v prilbach ozval Petr: “Kabina jede dolu, srovnejte si zbrane, at vas za ne nechyti.” Pak okolo nich projela dolu velka kovova skrin, ktera visela na lane. To byla zjevne ta mistnost, ktera byla puvodne za dvermi. Lezli dal.
Skrin dojela dolu, zastavila se a po chvili se rozjela zase nahoru – za nimi. Ozval se Jaroslav: “Juli, dokazes je ustrihnout?” “Jasne!” ozvala se dost vycerpane a zadychane Julie “hned?”. “Pockej …” nadech “… az budou skoro pod nami” nadech “ziskat cas.” Lezli dal. Skrin se blizila. Julie se zastavila. Venceslav se poradne chytl zebriku, protoze ocekaval dalsi razovou vlnu, ale misto toho ozarilo vnitrek veze, kterou lezli, jasne modre svetlo tryskajici z Juliiny leve ruky. Sklo jeho prilbice tak ztmavlo, ze videl jen ten pruh svetla a misto, kde se dotykal lana, na kterem visela blizici se skrin. Julie zdvihala ruku – zjevne se snazila svetlem poskozovat stejne misto lana, ktere ujizdelo. Jaroslav najednou zavolal: “drzte se zebriku, at vas to lano neshodi!”, jako by ho to drive nenapadlo. Pak se lano pretrhlo a jeden z jeho sviticich koncu proletel kolem Venceslava dolu, zatimco druhy mizel kdesi ve vysinach. Nastesti nikoho neshodil. “Lezeme” zavelel Jaroslav.
Duta rana otrasla vezi, kdyz skrin dopadla na jeji dno. Lezli dal. Pak okolo nich proletelo neco dalsiho. “Pozor, neco na nas hazi!” ozval se Dalimil. “To bylo jenom protizavazi.” odpovedel Petr “Ale poleti za nim dolu jeste lano, na to bacha.” “Uz nemuzu, bez stavy to s tim pultunovym kramem nevylezu ani ve tretine gecka!” ozvala se Julie. “Dohajzlu, co s tim?” a “Mas turbinu.” ozvalo se najednou od Jaroslava a Petra. “Ja vim, musim BUM … byt posledni.” odpovedela i pres preruseni dopadem protizavazi na zdemolovanou kabinu vytahu. “Uffffff, tak lezem!” byl slyset Jaroslav. Julie ve svem obrovskem brneni visela na zebriku do strany, aby okolo ni mohli ostatni prolezt. “Prece te nenechame nepriteli napospas.” ozval se Bozetech. “Neboj, vyrobim si energii a pak mi moje brneni bude zase pomahat, jako predtim. Jenom musim lezt posledni kvuli vyfuku z turbiny.” Sice nechapal co to znamena, ale z klidne sebejiste odpovedi usoudil, ze ma v rukavu (v jejim pripade mozna i doslova) nejaky dalsi trik a lezl dal.
Kdyz ji vsichni predbehli, ozvalo se zespodu tahle kvileni, jehoz ton se stale zvysoval az do absurdnich vysek. Kdyby to Bozetech mohl videt, naznal by, ze tento trik neni v rukavu, ale v zavazadle na jejich zadech, ze ktereho zacal slehat plamen smerem dolu. A Julie se – lehce, jako by nic nevazila – vydala za zvuku piskani elektromotoru a revu turbiny po zebriku za nimi.
***
Co se delo nahore Venceslav nevidel, ale kdyz dolezl k otevrenym dverim, jeho druzina byla venku rozestavena do obranneho postaveni a nic se nedelo. Pak vylezl Jaroslav a hned za nim se ven snazila dostat ven Julie. Nabidl ji ruku, ale ta se jen zasmala a odvetila, ze ji v tomhle neunese. Ze zad ji slehal plamen dolu do sachty, ten se pak zkracoval a jekot turbiny prechazel do nizsich tonu az prestal byt slyset. Pak se ozval Pierre: “tady nikdo neni a cele to je vypnute”. “Kurva!” “Nenadavej pred damou Jardo.” reagoval Petr a prez to bylo slyset Juliinym hlasem: “Do pici, zasrany rusaci.” “Mela by tu byt tri ridici centra po stodvaceti stupnich.” ozval se Pierre. “Pulka pujde obsadit leve a pulka prave, jedno z nich snad fuguje.” rozkazal Jaroslav. Behem chvile byl na jednom cele Petr s Jaroslavem a na druhem Julie s Pierrem.
Rytiri se rozdelili na dve zhruba stejne pulky a vyrazili chodbou podobnou te, po ktere sli uz dole, jen o neco uzsi a bez dveri. Misto, kde se dosali do chodby jim pri pohledu zpet zakryl strop. Sli dal. A pak pred sebou uslyseli rany a do jejich brneni zacaly narazet kusy kovu. Julie vzala ukoristenou zbran a palbu opetovala. Venceslav se snazil take. Zbran ho bila do rukou, uhybala a nakonec strilela do stropu. “Zpatky!” zavelel Pierre. Bezeli zpet a proti sobe videli, jak k nim bezi druha polovina jejich druziny. “Do ridiciho centra!” “Zabarikadujte cestu” Jaroslav vyhazoval kovove skrine z jedne z bocnich mistnosti na chodbu, ktera vedla k ridicimu centru a retez rukou ne posilal na zacatek chodby k vytahu. Pak se pridaly stoly, zidle, dvere a dalsi veci. Petr s Pierrem pouzivali sve svetelne zbrane k tomu, aby jednotlive kusy nabytku natavili a tim pevne spojili se stenami, podlahou i navzajem. Prvni obranci valce pribihali a snazili se prelezt barikadu. Oba technici se zastavili a zacali na ne pouzivat svoje svetelne zbrane. Venceslav se chopil sve ukoristene zbrane a s novym zasobnikem – a hlavne na vyrazne kratsi vzdalenost – jiz slavil uspechy. A nebyl sam. Pres hlavy jim strilela Julie stojici na povalene skrini, vedle nej strilel Ladislav a dalsi se pridavali.
Technici dokoncili barikadu, spojili ji i se stropem a zmizeli do ridici kabiny. Julie se opet zapojila do prohlubne ve stene. Za barikadou bylo ticho. Jaroslav zacal organizovat stavbu dalsi barikady – tentokrat jen do vyse prsou, aby se meli za co schovat. Snazil se pouzit svetelnou zbran ke spojeni kovu, ale zjevne to nebylo tak jednoduche a neslo mu to, jen do vseho delal diry. Zkusila to i Julie, ale nebyla o mnoho uspesnejsi.
Jaroslavovo skoleni o zachazeni se zbrani postupne dostavali dalsi clenove druziny. Dorazila dalsi skupina, ale ani ta barikadou neprosla.
Pak se z ridici kabiny ozvalo “Hura!” a pribehl Petr, ze muze pomoci. Zatimco spojoval dalsi casti barikady s podlahou a stenami, vysvetloval, ze se jim povedlo napojit na ovladaci sit a spustit motory. Julie se zeptala: “Kam ted letime?” “Nevim, ale je to jedno, dulezite je, ze se nedostaneme na orbitu Enceladu!” znela nadsena odpoved. Nadseni nejakou dobu pretrvalo. Ti, kdo nebyli primo u barikady, si sundali helmice a dali si svacinu, vystridali se, odrazili dalsi utok a nasledne uslyseli Pierra nadavat. “Co se deje?” “Ty kurvy me ustrihli ze site, na dratech neni ani link, a vypnuli ty motory.” “Ale stejne uz mineme Enceladus, ne?” “Sorry Juli, ale motory bezely hodku a pul. Uz nas otaceji. Az to budou mit, tak to za dve, tri hodky zase spravi …” Podivala se na Petra a ten jenom smutne prikyvnul hlavou. Bylo to naprosto v prdeli. Zabarikadovani s druzinou rytiru ve stanici plne rusaku. Pocitali s tim, ze se nevrati. Ale doufali, ze jejich obet nebude zbytecna.
***
Odrazili jeste dva utoky. Pierre potvrdil, ze stanice je otocena. Mel vlastni akcelerometr a pristup k senzorove siti stanice. Ale motory na opravu kursu uz nezazehly.
Technici se stale snazili, rozebirali pristroje, tahali ze sten kabely a pripojovali na ne nejaka zarizeni.
Postupne se vetsina druziny ulozila ke spanku, jen hrstka drzela straz na barikade …
***
Posledni zpravy:
Na Habitatu Kursk radi neznama nemoc. Zpusobuje uporne bolesti hlavy, svalu, malatnost, horecku, a halucinace. Habitat Kursk je v karantene. Kdo se s nim sestykuje, musi na nem zustat az do konce karanteny. Vsechny odletajici lode budou zlikvidovany.
Cesi na Enceadu slavi! Tvrdi, ze svatek ma svaty Vaclav, i kdyz encyklopedie tvrdi, ze oslavy Vaclava by mely byt o ctvrt roku pozdeji.
